_____ RECENZE
+ pressfotoarchiv
Mikoláš Chadima, Julo Fujak: XAFOO
Autor: Z.K. Slabý > LINK
10.9.2012 - Šedesátník Chadima: Zlu se neustupuje zdroj Lidové noviny - stáhnout článek
Rozhovor pro Uši a vírt (nezávislý měsíčník) - duben 2012
"Bajkal chci vidět!"
Mikoláš Chadima (1952), diskrétně angažovaný muzikant, neodmyslitelně spjatý s tzv. alternativou
(autor knihy téhož jména), umělec širokého záběru, signatář Charty 77, vůdčí osobnost MCH Bandu...
stáhnout pdfPRÁVO Středa 28.1. 2008
VYŠLO NOVÉ ALBUM MIKOLÁŠE CHADIMY
A VÝBĚR Z TVORBY SKUPINY MCH BAND Z 80. LET
Současně s novým albem Mikoláše Chadimy Nech světlo dohořet, Kateřino (Black Point, 55:10) vyšla na konci roku i kolekce šesti CD zachycující tvorbu jeho MCH Bandu v letech 1982 až 1989, tedy z dob totality. Box MCH Band (Black Point, 6 hodin 35 minut), vydaný k čtvrtstoletí existence kapely, potvrzuje výjimečný talent Mikoláše Chadimy, jenž patřil k evropské špičce alternativní hudby. Ne náhodou Chadima ještě jako člen Extempore vystoupil v Londýně a s předními představiteli anglické alternativní scény v čele s bubeníkem Chrisem Cutlerem odehrál skladby z programu kapely Extempore Velkoměsto.
Teprve vlastní MCH Band však plně ukázal jeho tvůrčí potenciál. Chadima reagoval na aktuální trendy, aniž by přitom ztratil vlastní rukopis. První neoficiální album Krokodlak se ještě neslo v duchu alternativního rocku s občasnými reminiscencemi progresivního rocku.
Už následující program Jsme zdrávi a daří se nám dobře, který je v boxu zastoupen ve studiové i syrovější živé verzi, ale představoval mílový krok vpřed. Přinášel silný vyzrálý materiál, kde chmurná hudba souzněla s temnými Wernischovými verši odrážejícími bezútěšnou realitu, které byly v podání MCH Bandu působivější než v interpretaci undergroundových Plastic People.
Chadima však zašel ještě dál v orwellovských projektech. Protože tlak režimu ještě zesílil, takže nebylo možné, aby dál vedl kapelu, začal experimentovat s předtočenými pásky i smyčkami a věnoval se improvizaci. Přiblížil se tak nejen improvisingové scéně newyorského downtownu, ale také industriálu, protože jeho smyčky byly hlukové.
Návrat k pevnější písňové formě na albu Gorleben však nebyl krokem zpět, ale snahou o zúročení experimentů v další oblasti. Kruh se uzavřel až na dvojalbu Es reut mich f, které po listopadu vyšlo i oficiálně. (V uvolněnějším období už mohl Chadima častěji hrát a nehrozily zátahy, takže si mohl dovolit na koncertech využívat i bicí.) Také tato deska přinášela novum, a to německé texty.
Dobře sestavený komplet, v němž jsou zahrnuty všechny podstatné nahrávky a není rozmělněn balastem nekvalitních záznamů, ukazuje potenciál předního představitele tehdejší alternativní scény, která je v poslední době opomíjena, přestože v 80. letech byla významnější než underground. Měla větší vliv a mohla se vyvíjet, protože její představitelé nebyli zcela zbaveni možnosti vystupovat. Restrikce přitom paradoxně nutily tvůrce hledat nové formy vyjádření.
Chadima nepatří jen minulosti. Jasně to ukazuje aktuální album Nech světlo dohořet, Kateřino. Přestože je komornější, je v něm patrná síla Jsme zdrávi a daří se nám dobře, s nímž desku spojuje i výrazná role trombónu. Drive není tak výrazný, ale žádné ze skladeb nechybí tah, přestože všechny mají velmi propracovanou stavbu. Křehká titulní skladba, v níž se Chadima vyrovnává s přibývajícím věkem, je vyvážena důraznějšími kusy, jako jsou Bojovníci zpívají. Vztek z přímočarého Karnevalu se přetavil do symboličtější roviny, k čemuž přispěly i Wernischovy verše, a MCH Band opět získal dřívější nadčasovost. Chadima se sice ohlíží, vrací se ke starším postupům, jako jsou i minimalistická kolečka a prvky jazzu, ale neutápí se v minulosti, syntetizuje a jde dopředu.
Mikoláš Chadima: Nech světlo dohořet, Kateřino / Black Point,
Alex Švamberk
20.12.2007 Hospodářské noviny,
Sebrané spisy Mikoláše Chadimy
Jeden z veteránů české alternativní scény, MCH Band, oslavil pětadvacet let činnosti - a to nejen koncertem, ale i souborným vydáním svých nahrávek a novým albem. Novinka se jmenuje Nech světlo dohořet, Kateřino, šestidiskový, krásně vypravený box MCH Band 1982 - 1989.
Není to poprvé, kdy dochází na Chadimovy archivní nahrávky, podobně koncipované dvojalbum MCH Band 1982 - 1986 vyšlo již v roce 1992, neobsahovalo však veškerou tvorbu z té doby. Zmíněné období bylo pro Mikoláše Chadimu a jeho MCH Band velice plodné - což zní nepochopitelně, uvědomíme-li si, v jakých podmínkách a pod jakými tlaky ze strany komunistického režimu tvořil. Neustálé konspirování, koncerty, jež se konaly pokaždé na jiném místě, nejistota: zakážou, zavřou? Fyzikální poučka mluví o tlaku, jenž vyvolává stejný protitlak, v případě potlačované kultury byla reakce možná ještě silnější - alespoň soudě podle nahrávek, jež v té ponormalizační době u nás vznikaly.
Objevení Wernische
Luxusně vypravená edice »sebraných spisů« MCH Bandu - každý disk má stejný obal jako stará samizdatová vydání na kazetách -začíná albem Krokodlak z roku 1982, skutečně syrovým nářezem, umocněným repetitivními figurami a nepříliš libými texty. O rok později vznikly na koncertech nahrávky desky Jsme zdrávi a daří se nám dobře, alba, jež znamená počátek dodnes trvající spolupráce s básníkem Ivanem Wernischem - jeho texty do jednoho evokují atmosféru konce, zanikání, zvláštního bezčasí, a Chadimovi se je daří adekvátně zhudebňovat.
Stejné kompozice, tentokrát ve studiovém provedení, přináší album Feeling Fine z roku 1984. Chadima zde zajímavě pracuje s dechy, jako vždy jsou jeho písně složitě strukturované, nikdy však nezabředává do experimentu pro experiment. »Ano, ano, dobrého přítele poznáte podle toho, že ho jednoho krásného dne popadnete za krk a otloukáte mu hlavu o zeď,« zpívá se ve Wernischově textu z desky 198Four Well?. Nebyla to tehdy žádná selanka...
Uměřeněji, ale pořád silně
Předposlední album boxu Gorleben vzniklo v roce 1986, není již tak prvoplánově experimentální, na jeho bezvýchodnosti to však nic nemění. Temná je i poslední deska, Es reut mich f... z roku 1988, na té najdeme vedle Wernischových i básně východoněmeckého disidenta Jürgena Fuchse. Ze všech těch alb mrazí, ale obsahují hudbu, jež patřila k tomu nejlepšímu, co u nás v té době vzniklo, a ještě držela krok se zahraniční scénou.
Jak vyznívá ve srovnání s archivními, veskrze brutálními nahrávkami novinka s poetickým názvem Nech světlo dohořet, Kateřino? Na první poslech daleko uměřeněji, není již potřeba tak křičet. Což albu neubírá na naléhavosti, jen jí Chadima dosahuje rafinovanějšími prostředky. A co ubylo na agresi, přibylo na pocitu melancholie a pomíjení času. Krásně je to slyšet například v písni Když zhaslo slunce, pozvolna se rozvíjejícím obrazu konce všeho. Chadima touto deskou dosáhl dalšího ze svých vrcholů, a to navzdory tomu, že se jeho autorský jazyk tak moc neproměnil. Jen nalezl svou parketu a té se drží. Mikoláš Chadima a jeho MCH Band oslavili na začátku prosince 2007 v Divadle Archa čtvrt století existence.
Josef Rauvolf /Autor je redaktorem týdeníku Instinkt
Mikoláš Chadima se starým i novým obsahem
Tak MCH Band nám již slaví čtvrtstoletí! A právě při této příležitosti vychází u firmy Black Point Music na šesti CD výpravý prakticky vyčerpávající komplet archívů z „totalitní éry“ proměnlivé kapely z let 1982 – 1989 s lakonickým poditulem 25th Anniversary Edition a konečně i dlouho očekávaná novinka Nech světlo dohořet, Kateřino.
Část dodnes nepřekvapivě nadčasových „vykovávek“ vyšla sice již v našich luzích a hájích na počátku devadesátých let minulého století jednak coby album Es reut mich f… či na 2CD MCH Band 1982 – 1986, ale tepve teď se dostáváme k odkazu jedné z největších ikon české alternativní scény v plné šíři. Hned první disk s programem Krokodlak nabízí úchvatné srovnání studiové a koncertní verze a dává tak nahlédnout do lůna Mikolášovy flexibilní duše kongeniálního skladatele, improvizátora a bandleadra. Další opus Jsme zdrávi a daří se nám dobře pak jednoznačně reflektuje schizofrenii sorelovské reality a ukazuje, že Mikoláš opět postoupil o krok dál a „vymanil“ se ze stínu jinak úžasné poetiky svého předcházejícího působení v souboru Extempore.
Zcela inovátorským počinem je pak stříbrný kotouč číslo 3 s názve Feeling Fine in 1980Orwell, který v dávnověku vyšel pouze v Itálii a je zde navíc doplněn úžasným bonusem v podobě čtyřiatřicetiminutové improvizace se smyčkami, kde protagonistu doplňují dnes na světové improvizační scéně etablovaný „hračičkář“ Martin Klapper a jeho dlouholetý souputník Jindřich Biskup či vokalistka, trumpetistka a klarinetiska Yveta Kratochvílová. Tady bych si jenom mírně rejpnul do textu v bookletu, protože bych zmiňované hudebníky nebral jako o celou generaci mladší.
Rok 1984 nepatřil v historii naší rockové a především v tomto žánru experimentálně založené scéně k těm nejšťastnějším a stihomam předgorbačovské pěrestrojky byl cítit doslova ve všech oblastech. To vše dokonale odráží čtvrtý kompakt se signifikantním titulem 198Four Well? Ovšem i tíha doby – jak tomu mnohdy bývá – vybičovala Mikoláše tehdy k maximálními výkonu. Následující temné dílo Gorleben (které zde vychází v původní verzi) vzniklo v období glasnosti a snad i díky tomu mělo možnost dát prostor jakémusi „disidentskému internacionalismu“. Texty východoněmeckého zakázaného básníka Jurgena Fuchse dokonale souzní s temnými kompozicemi. Závěrečný disk tohoto fenomenálního boxu patří elektronikou zasaženém opusu Es reut mich f…, který se zde objevuje v nové (ale de facto původní) mutaci, kde oproti globusovskému LP najdeme tři skladby ve zcela jiných verzích, z nichž jedna je dokonce o cca 6 minut delší.
Nabízí se i nenbízí srovnání s kompletními nahrávkami Plastic People Of The Universe – ale suma sumárum je to úplně jiná pohádka. Jasně se ukazuje, že Mikoláš šel vždy svou vlastní cestou a výrazy „underground“ a „alternativa“ mají sice sice možná leccos společného, ale přesto jde o dvě rozličné „kategorie“. Navíc je při pozorném poslechu výročního šesticédečka zcela evidentní, jak Chadima ovlivnil naší nonkonformí scénu od svých počátků až do dnešních dob. A netřeba připomínat, že se k němu neustále hlásí opravdu hodně muzikantů.
Aktuální album má pochopitelě „vylehčenější notu“, známky vyklidnění a jakýsi nostalgický esprit, což platí i o verších básníka Ivana Wernische, ale ten (možná lehce nenápadný) osten tu rozhodně nechybí. Mikoláš zde navíc umocňuje svou zkušenost s jazzovými muzikanty, což podporuje mimo jiné trombón Jana Jiruchy (nástroj, který ovšem používal ve svých projektech i v bigbítovém soundu). Za zmínku stojí jistě také skvostné vokály Sylvie Krobové a Markéty Puršové. Nicméně náš „praotec alterantivy“ nezapře své kořeny a vrací se ve zvláštních astronomickým spirálách kamsi ke své prapodstatě, ale prokazuje i schopnost posouvat se dál, aniž by nutně musel podléhat módním trendům. Aranžuje své skladby v nových souvilostech a přesto i tak, jak to mají rádi „staromilci“. Tenhle opus oproti třeba až zbytečně prvoplánově kousavému Karnevalu má vlastně mnohem větší výpovědní sílu ohledně naší současnosti, kde je sice potřeba bojovat, ale také naslouchat jeden druhému. Vnímám ho jako celek a rozebírání jednotlivých skladeb rád přenechám jiným. Je to „pohodička“, která vám ale nedá jen tak spát.
A co je možná úplně nejdlůležitější. Mikoláš Chadima je člověk hluboce morálního charakteru, který v sobě spojuje revoltu a výbušnost s nesmírnou vnitřní pokorou a citovostí a pozitivní pesimismus s kritickým enthusiasmem. A toto krédo si nese opravdu celý život a na jeho hudbě je to bezesporu znát.
Petr Slabý
MCH BAND: 1982 – 1989 (25th Anniversary Edition (Black Point)
Šestideskový komplet představuje všechny základní písňové cykly klasika české alternativní scény z 80. let včetně slavných alb Jsme zdrávi a daří se nám dobře (1983) a Gorleben (1986). Většinou temná, místy brutální hudba s rysy grotesky evokuje s odstupem času něco středověkého, co se vynořilo uprostřed hnijícího bláta Prahy z konce 20. století.
Josef Vlček / 4 hvězdičky
MCH BAND - Nech světlo dohořet, Kateřino (Black Point Music)
Tvorba Mikoláše Chadimy – tedy ta, kterou prezentuje pod hlavičkou skupiny MCH Band – má už od poloviny 80. let (přesněji od programu/alba Gorleben) kontinuální charakter. Ne že by se nevyvíjela nebo dokonce ustrnula na jednom místě, ale jde o vývoj pozvolný a nenásilný. MCH Band asi už jen stěží přijde s něčím zásadně odlišným, radikálně „negujícím“ to, co pro něj bylo oněch více než 20 roků příznačné. Nejlepším důkazem je nové CD Nech světlo dohořet, Kateřino.
Třebaže obsazení skupiny se v posledních letech výrazně proměnilo, žádná hudební revoluce u ní nevypukla. Nastaly spíš jen drobné inovace, onen příslovečný mírný pokrok v mezích zákona – což je tentokrát třeba větší podíl poklidných, až jako by smířených písní, nebo pozměněný sound s výraznou rolí trombonu nového člena Jana Jiruchy. Ale ona zdánlivá nepřekvapivost je vlastně v nejlepším pořádku. Už jen proto, že všechny zde přítomné songy s typickým chadimovským rukopisem jsou svými nápady, atmosférou i jako vždy znamenitými texty Ivana Wernische opravdu mimořádně SILNÉ. V tom nejlepším slova smyslu.
Zlatý hřeb: Když kráčíš kolem hyacintů
Zní to jako: MCH Band stále v náležité umělecké formě
Petr Korál *****
MCH BAND 1982-1989 (Black Point Music)
Tak tomuhle říkám opravdu luxusní vydavatelský počin! Šestialbový komplet s nejen informačně precizním bookletem shrnuje veškeré „předrevoluční“ – pochopitelně remasterované, tj. zvukově náležitě ošetřené – nahrávky stěžejních představitelů českého nekonvenčního rocku, skupiny MCH Band. Od programu Krokodlak (objevuje se tu nejen ve studiové, ale i v dosud nevydané živé verzi), v němž Mikoláš Chadima hudebně ještě zjevně navazoval na svou dřívější skupinu Extempore, přes další pořád ještě lehce „postextemporální“ dílko Jsme zdrávi a daří se nám dobře a čirý experiment v podobě programu 198Four Well?! až po alba Gorleben a Es reut mich f..., která už MCH Band zachycují v pro něj asi nejtypičtější poloze (vyjma více než dvacetiminutové skladby Gorleben, která ještě pokračuje v předcházejících hledačských šlépějích).
Veškerý zde přítomný materiál neztratil „času navzdory“ snad ani příslovečné zbla na své naléhavosti, skladatelsko-aranžerské vynalézavosti a především naprosté autenticitě a svébytnosti. Absolutním uměleckým vrcholem je pro mne osobně Es reut mich f..., ale jiní mohou upřednostňovat v podstatě kterékoliv z těchto šesti alb, včetně značně nestravitelného 198Four Well?! Mimochodem, právě u téhle kolekce improvizovaných skladeb s mnohdy téměř dominantními zvukovými smyčkami nutno hledat prazáklad českého noise/industrialu (to se týká zejména obou verzí titulní kompozice a „písně“ Každej jinde).
Zlatý hřeb: Krokodlak, Kdo ví..., Tag um Tag, Milosrdný Samaritán
Zní to jako: úžasná vzpomínka na tuzemskou alternativu 80. let
Petr Korál ******